Jak se nenechat unést emocemi ve vypjatých situacích s dětmi

Rodina odchází do divadla. Všichni se oblékají a najednou se jedno z dětí kousne. Nechce se obléknout, nechce odejít, nechce říct, kde je problém. Osvědčené metody komunikace selhávají a matku s otcem postupně začínají ovládat emoce – beznaděj, naštvání, vztek. Podobné situace zná asi každý rodič a pro většinu z nás je těžké udržet občas nervy na uzdě. Jak to tedy udělat? Neznám žádný univerzální recept a myslím, že ani neexistuje. Existuje však pár rad a doporučení, které mně často pomáhají.

První je prevence a pozorování příčin problémových situací. Snažím se odstranit příčiny, které často vedou ke konfliktní situaci a to jak na straně dítěte, tak i na té mojí. Věřím, že problémové chování dětí má nějaký důvod a mnohdy není nijak složitý. Otázka „Vidím, že jsi rozčilená, že se ti nechce ……., ale netuším proč.“ mi nejednou pomohla zklidnit situaci.

Mnoho problémových situací s dětmi vzniká z důvodu časového stresu. Děti vnímají čas jinak než my dospělí. Žijí víc v současnosti, neplánují, nekouskují čas jako my dospělí. Čím menší dítě je, tím hůře se orientuje v čase. Stejně jako dospělí však nemají rády, když je někdo vytrhuje z jejich činnosti. Své děti se vždy snažím připravit na průběh následujícího dne. V případně nutnosti stihnout nějaký termín dětem vysvětlím proč a předem je několikrát upozorňuji, že bude nutné přerušit činnost a někam odejít. Děti snáze reagují, pokud je třikrát upozorníme, že jdeme za deset minut, za pět minut, za minutu, než když se bez varování dozví, že mají ihned jít. Stejně tak se vyplatí vysvětlit důvod nutnosti přijít včas (sestra musí do školy, paní doktorka na nás v daný čas čeká). Rovněž se snažím nebýt sama v časovém stresu, plánovat si věci tak, aby se daly zvládnout. Přispívá to k mému klidu a ten se promítá i do mých reakcí na problémy s dětmi.
Vypjaté situace s dětmi lze omezit pomocí vhodně nastavených pevných pravidel a hranic. Dítě, které se dobře orientuje v tom, co je možné a co nikoliv, má zpravidla menší potřebu daná pravidla porušovat. Pravidla by měl dodržovat i dospělý. Pokud chtějí rodiče, aby jejich děti nosily čepici, a sami chodí bez ní, jejich potomek je asi moc poslouchat nebude.

Dalším důvodem nepohody bývá fyzické nepohodlí a psychická pohoda a to jak u dítěte, tak i u rodiče. Nevyspání, únava, bolest, nemoc, hlad, žízeň, čím je dítě mladší, tím hůře se s nimi vypořádává. Dřív než se rozčílím, že dítě zlobí, snažím se vyloučit výše zmíněné příčiny. Najedené a vyspalé dítě, které mělo čas si pohrát na hřišti, či si s ním maminka prohlédla knížku, tolik nezlobí. Stejně tak odpočatý, vyspalý rodič, jenž měl čas věnovat se sám sobě, hned tak nevypění. Především my matky máme před sebou nekonečný seznam úkolů. Jsem ráda, že jsem se naučila nechat některé věci plavat a jít večer spát s dětmi. Nestydím se, že nezvládám mytí oken a myje mi je někdo jiný, že nežehlím. Dovoluji si nechat na lince neuklizené nádobí. K čemu je dětem uklizený byt, když je v něm s nimi unavená matka, která vybuchuje jak bomba?

Při konfliktu s dětmi se mi vyplácí použít i empatickou reakci. Není to něco, co mám zažité z dětství a ve stavu naštvání to pro mě nebývá lehké. Přesto se snažím dát dítěti najevo, že vím, s čím je nespokojené a jeho nespokojenost nerozporuji.

I přes veškerou prevenci se při výchově dětí vypjatých situací nevyvarujeme. Výchova je do určité míry konfliktní záležitost. Rodič není robot a rozhodně jsou situace, kdy má na naštvání právo. Když už jsem naštvaná, případně začínám být vzteklá, snažím se rozluštit důvody mého naštvání (za naštváním, vztekem a podobnými emocemi se vždy skrývá nějaká neuspokojená potřeba) a slovně je sdělit. „Mám vztek, že přijdeme do divadla pozdě. Budeme rušit ostatní, bude to ostuda.“ Zní lépe a je větší šance, že dítě zareaguje, než když mu vzteky vyčtu, jak strašný je nevděčník a že pořád zdržuje. Když vychladnu, nemusím si vyčítat, jaké nesmysly jsem na děti zase křičela. V případě, že se přesto neudržím a dítěti řeknu něco nevhodného, omluvím se.

Téma článku původně znělo: Jak zůstat v klidu, když děti neposlouchají. Název jsem změnila. Nemyslím si, že je nutné, aby děti rodiče poslouchaly. Existuje výjimka a tou je ohrožování zdraví – svého i druhých. Řeknu-li dítěti: „Stůj, tam jezdí auta!“, musí stát. Vybírá-li rodič dětem oblečení (které se líbí jemu), sport či další volnočasové aktivity (které baví jeho), komunikuje-li s dětmi příkazy, bez možnosti svobodné volby, není divu, že neposlouchají a on nemá klid.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů