Jak by měla vypadat ideální škola?

Odpověď na tuto otázku můžeme najít jedině, když si položíme další otázku. Proč chceme, aby se naše děti vzdělávaly? Co je naším cílem? Pouze pokud známe cíl, můžeme vybrat správnou cestu.

Žijeme ve světě, který je stále komplikovanější. Výzkumné studie říkají, že děti, které jsou dnes v základní škole, ve svém budoucím profesním životě vystřídají 10-14 zaměstnání. Co se ve škole musejí naučit, aby se jim ve světě 21. století dařilo?

Jistě se se mnou shodnete na první odpovědi. Chci, aby si mé dítě jednou našlo dobrou práci. Cílem jeho vzdělávání tedy je budoucí ekonomická soběstačnost. Dál bych ráda, aby se dovedlo v dnešním světě dobře a samostatně orientovat. Cílem tedy je rozvoj a budování jeho adaptability. A konečně, ráda bych, aby mé dítě budoucí práce bavila. Cílem je tedy i rozvoj kreativity a vnitřní motivace.

Když se zeptáme dětí, co očekávají od své školy, dozvíme se, že se na věc dívají z jiného úhlu. Nechtějí přemýšlet nad tím, jaké budou mít povolání. Zajímá je, jak se jednou v životě budou mít, jinými slovy, zda budou šťastné a spokojené.

Taková škola, která by dovedla našim dětem pomoci k získání tohoto všeho, je samozřejmě velký oříšek, a to zvlášť, když se podíváme na to, co vlastně znamená žít šťastný život. Psycholog Roger Walsh mluví o osmi cestách ke spokojenému životu. Měli bychom dbát na cvičení a fyzický pohyb, zdravou stravu, trávit čas v přírodě, být součástí komunity a aktivně přispívat k jejímu fungování, dbát na mezilidské vztahy, odpočívat a relaxovat, mít pod kontrolou stres, kterému se vystavujeme, a dbát na svůj duchovní rozvoj.

Přispívají dnešní školy k rozvoji dovedností, jež vedou ke šťastnému životu? Zkusila jsem se zeptat vyhledávacího přítele Google, nač je škola a jak na děti působí a „našeptávač“ nabídl toto: „škola je na nic“, „škola je krásná, škola je boží jenom když padá a nebo hoří“, „škola je nuda“, „škola je hnusná“, „škola mě stresuje“, „škola mě nebaví“. To je samozřejmě velmi smutné a neakceptovatelné.

Škola již nemůže být pouhým nástrojem vkládání informací do našich dětí. Může a musí být aktivní a živou součástí světa, společnosti, komunity. V takové škole plní novou roli učitel, rodič i komunita, ve které se škola nachází. Společně nesou odpovědnost za duševní, fyzický a morální rozvoj dětí. A vzájemně si v plnění těchto povinností musejí pomáhat.

Škola je srdcem celého organizmu. Učitelé nejen znají látku, kterou mají děti naučit, ale především dovedou děti nadchnout, nasměrovat a zažehnout v nich lásku k učení. Spolu s vedením školy zvou rodinu a komunitu, aby se do procesu vedoucímu ke sdílenému cíli zapojila. Neúnavně inspirují rodiče, aby se o vzdělání svých dětí zajímali, aby se školou komunikovali, navštěvovali aktivity školy a děti podporovali. Komunita, která školu obklopuje, vytváří ochranné, podpůrné a láskyplné prostředí, ve kterém tento citlivý organizmus rozkvétá a plodí. Je pro děti vzorem, od kterého se mohou učit občanským dovednostem.

Jak takovou komunitu vybudujeme? Není to tak složité. Musíme každý začít sám u sebe. Pozdržme se negativních úsudků na adresu druhých. Nikdy neznáme důvody jejich jednání. „Nestáli jsme v jejich botách.“ Negativním hodnocením přispíváme k negativní atmosféře a učíme naše děti neefektivní komunikaci. Z takové negativní spirály se pak velmi špatně vystupuje.

Každý něco umíme. Každý můžeme do života ve škole vnést něco zajímavého, přínosného. Ujistěme se, že trávíme dostatek času na společně vytvářených akcích a aktivitách, abychom mohli navazovat a rozvíjet vztahy. Komunikujme otevřeně a s respektem. Snažme se vyjadřovat empatii a vřelost, pochopení a vzájemné ocenění, zájem a podporu. Zkusme spíše naslouchat než toužit po tom, aby druzí poslouchali nás. A v neposlední řadě, slavme společně všechny naše úspěchy.

Pokud se dovedeme dotknout myslí našich dětí, je to fajn, ale mnohem zásadnější je, dovedeme-li se dotknout jejich dětských srdcí. Aby se naše děti mohly rozvíjet, musíme my sami, každý jeden z nás, položit základ tomuto učení tím, že pomůžeme vytvořit prostředí – komunitu, v níž tento rozvoj bude možný. Buďme my tou změnou, kterou pro naše děti chceme. Buďme my tou cestou, která vede ke společnému cíli – aby naše děti jednou byly šťastnými dospělými.

Přeji nám všem dobrý začátek nového školního roku a těším se na vše, co přinese.